Kdyby bylo vsechno jinak…

Říjen 2008

Panic! at the disco

19. října 2008 v 19:22 | Charlot |  dodatky


Perfektní písnička od Panic! at the Disco

Čert, aby to vzal

19. října 2008 v 18:49 | Charlot |  Má ,,tvorba´´

Ahoj.
Chápu ,že jsem vám slíbila článek na téma Francie, ale stala se nemilá věc a mám jaksi zánět šlach. Alespoň vám sem dám mojí první ,,jednorázovku"
Je to věnované tobě LiQuit Lust. Vím , že ty to pochopíš jak jsem to myslela.
Ps: Poslouchaná při tom ,,Pieta" od Karla Kryla



Byl srpen. Léto, prázdniny . A byl rok 1968. Seděla jsem na balkóně a
povídala si s bráchou. Byl to takový ten typ večera o kterém si nemyslíte , že
by vám změnil život na příštích třiadvacet let. Co si pamatuju , bylo strašné
teplo a prach z Pražských ulic vás nutil téměř ke kašlání. A brácha byl jako
obvykle nesnesitelný. ,,Hele ségra ´´ . Neměla jsem na něj náladu a tak jsem jen
zavrčela nějakou nepříjemnou odpověď. ,, Co si myslíš , že bude zejtra, možná
za rok , za dva.. ´´ Připadalo mi to jako příliš chytrá otázka na mého bratra.
,, Co by , budeme chodit do školy, poslouchat rádio a mít to samý jako dneska. ´´
Cha, kdybych jen věděla. Brácha měl, de-facto pravdu. V ten večer nikdo netušil co se bude dít ,ale potom ,
potom …

Asi v jednu, nebo ve dvě ráno mně probudil nějaký hluk. Měli jsme s bratrem jeden pokoj. I když bych to v té době před ním v životě nepřiznala měla jsem ho ráda. A moc. Rychle jsem koukla na jeho postel. To jsem totiž zvyklá dělat když se necejtim dobře. Nebyl tam. Šla jsem přes ložnici do obýváku. Nevýhoda Pražskýho sídliště. Všude stejný uspořádání pokojů. A jako všude i u nás byl pokojík za ložnicí rodičů. Nahlídla jsem do jejich postele a zachvátil mně šok. Ale co , nebudud si dělat starosti . Třeba se nic neděje jen si naši prodloužili ,, večerku´´ , ale že by nešli spát ani v půl druhý - koukla jsem se na budík - to bylo divný i mně. Pomalu jsem přešla do obýváku. Tam seděli . Všichni tři.

Bylo zapnutý rádio a máma brečela. Brácha taky. To mi mělo být divný. Kdybych jen v tu chvíli veděla, kdybych jen veděla. ,, Co´´ trochu jsem se zakoktala ,, co se tady děje ´´
Že by někdo umřel , to by asi mamka nebyla zhroucená v půl druhý ráno . Ale co ty rány. Raději se na to posaď řekla mi. Kdybych jen nevěděla. Maminka, co maminka rodiče mi to vysvětlili. Doufala jsem , prosila , aby to nebyla pravda. Na tyhle věci moc nejsem ,ale tohle se mnou otřáslo. Už ani nevím jak jsem usnula , ale když jsem usínala doufala jsem , že se ráno probudím a nic z toho co jsem si vyslechla nebude pravda.

21. Srpen . 1968. Tohle datum ,které se zapsalo do historie bylo v mém kalendáři na nočním stolku. Rodiče už byli vzhůru. Rádio bylo puštěno a v ulicích. Maminka nechala zatažený závěsy. Ale já jsem musela vykouknout. Prostě musela. Ty tanky , lidé , panika v Pražských ulicích. Z rádio jsem slyela zprávy. V tu dobu už ilegální. Přesto téměř všichni v našem bývalém státě tu stanici poslouchali. Slova vyřčená za celý náš národ popisovala situaci , byla to
,, tutovka´´ . My s bráchou jsme nic nechápali,
ani když jsme v září seděli v našem autě a odjížděli směr západ. Čert , aby to vzal myslela jsem si v autě. A se mnou a mojí rodinou i těch 300 tisíc dalších lidí co emigrovali. Ale nikdo netušil že pro příštích dvacet let se do svého rodného státu nepodívají .

Vážené dámy a vážení pánové ....

3. října 2008 v 9:21 | Charlot |  Today´s story
Milé dětičky ( promiňtě za to oslovení , ale já jsem si nemohla pomoci )
Jak se vede. Tak dobře přestanu s infantilními osloveními. To dělá ta škola. Vždy't víte. Ne? Tak dobře mně škola začíná ničit. Nebude to sice tak strašné ,ale stejně. Prázdniny byly skvělé spousta kámošů. A tak. Pochybuju , že sem někdo chodí ,ale stejně. Kdybyste tu někdo z Bližné nebo z E4U byl , tak by jstë měli vědět ,že vás mám moc ráda. Ahoj a vy všichni ostatní. Píšu o hodině IVT ( opruz¨:o¨) takže mám už asi tři minuty. Napíšu vám potom z domova zlatíčka ( vïdíte to ) . Te'd jsem byla týden ve francii a tak chystám dlouhý ( na mé poměry ) článek a poreferuji o všem možně ahoj
Charlot